Náš kolega nám poslal link, ktorý by mohol mnohých z nás zorientovať sa v našej dezorientácii. Zdrojom tejto informácie je český portál https://dfens-cz.com/to-nic-to-nam-jen-hori-nad-hlavou/, ktorý tematicky nadväzuje na náš článok Začiatok roku 2026 začal tragicky aj z pohľadu protipožiarnej bezpečnosti stavieb. V súvislosti s prekvitajúcou hlúposťou v oblasti technickej normalizácie PBS, pre Vás pripravujeme aj článok, ako sa slovenský národný normalizačný orgán ÚNMS SR zamotáva vo vlastných klamstvách o presadzovaní „transparentnosti“, pomaly mŕtvych pôvodných slovenských technických noriem, ktorý taktiež nadväzuje na náš článok Vianočná rozprávka „O zlej a dobrej vzduchotechnike“
Pardon, ve Švýcarsku frikulíni vlastně nežijí. Frikulín je zkratka z free, cool, in a jak popíšu dál, tak ve Švýcarsku není nikdo free. Takže to byli spíš rekulíny, regulated, cool, in.
Na videu vidíme hořící pěnový akustický materiál na stropě. Na první pohled je jasné, že tady nepomůže ani Tlapková patrola. Hoří to moc. Moc rychle. Moc intenzivně. Moc rozsáhle. Nikdo neutíká, všichni se tam motají jako medvídci. Nějaký borec do toho plácá hadrem a dělá to tak nevědomky ještě horší. Kapky hořícího plastu padají dolu na podlahu, na věci a na lidi, které zapalují. V tomto stádiu by požár zastavil snad jen rozhodný zásah hasičů s odpovídající technikou, ti však dosud ani nevyjeli, natož aby hasili. Je jasné, že bude následovat hromadná kremace rekulínů, hraje se jen o to, jak moc hromadná.
Ne nadarmo se prodává ta samá pěna v samozhášecím provedení, jen je o pár korun dražší. Uhasit to nejde, to je jasné. Šlo by to ale přibrzdit, nicméně je potřeba malá špetka odvahy a zariskovat pro kamarády. Možná, možná, kdyby se našel někdo, kdo popadne hasičák, bude s ním umět zacházet, namíří ho šikmo na strop a plameny zpomalil, dopřál by lidem uvězněným ve sklepním prostoru více času na útěk, protože promočená pěna bude hořet pomaleji. Přibrzdí se tak ten zničující koloběh, kdy odkapávající hořící plast zapaluje věci na podlaze a ty zapalují další hmotu na stropě a tak pořád dokola, dokud všechno neshoří, včetně lidí uvnitř, po kterých pak zůstanou jen účty na Instagramu. Čas hraje roli, protože za každou vteřinu se po schodech ze sklepa do bezpečí dostane ven třeba 0,37 rekulína a nás boomery určitě za takových okolností napadne něco zkusit.
Jenže hasit není možno, protože je třeba mobilním telefonem pořizovat obsah.
Koukám na to s hubou dokořán, chce se mi skoro zakřičet, zahoďte ty digitální krámy a koukejte zmizet. Dívám se přitom možná na poslední minuty něčího života, možná na poslední minuty života, které někdo ještě prožil normálně.
Co je to proboha za lidi.
Myslím, že mezi mojí generací patří k všeobecně známým poznatkům, že pěnové materiály skvěle hoří. Je to tím, že mají velkou plochu, takže je lze skvěle zapálit a požár se jimi dobře šíří, protože jejich požární odolnost je velmi nízká. Zejména polyuretanové pěny v tomto ohledu excelují, z těch se navíc uvolňuje hustý černý dým obsahující velice eee látky. Když někde hoří budova obsahující tyto materiály a vy jste v ní, doporučuji ihned zmizet. Instagram počká.
Co za lidi odpaluje zábavnou pyrotechniku pod stropem obloženým molitanem?
Co za lidi dobrovolně kapituluje a neeliminuje nebezpečí, které je ještě zvládnutelné?
Co za lidi neuteče, když jim hoří nad hlavou, a místo toho natáčejí? Je dopaminová smyčka schopná vypnout reflexy, které vznikaly tisíce let?
Bože.
Nedá se říct, že by byli blbí. To by platilo, kdyby třeba hořel blázinec nebo kanceláře Pirátské strany, protože tam dochází z principu k nějaké formě preselekce imbecilních jedinců, které společnost eliminovala a poslala tam, kde právě jsou, takže to, že tam jsou, není přirozený jev. Na přirozené jevy se vztahuje Gaussova křivka a Gaussova křivka funguje i ve švýcarském klubu pro rekulíny, takže tam museli být lidé velmi blbí i velmi chytří, rozhodní i méně rozhodní, ustrašení i odvážní.
Ale nechali se zpopelnit.
To je zajímavý moment.
Hřebíček na hlavičku pravděpodobně trefila moje žena.
Moje žena se zeptala, jak je vůbec možné v tak přísně regulované zemi jako Švýcarsko, aby někdo postavil diskotéku z papundeklu a akustické pěny v hořlavém, tedy tom nejlacinějším provedení, zamknul únikový východ a schodiště z celé provozovny zjevně poddimenzoval s ohledem na její kapacitu.
Někdy v roce 2010 jsme byli ve Švýcarsku na dovolené.
Bylo to strašné. Původně jsme se tam těšili. Po pár dnech se ukázalo, že je to za trest. Ve švýcarské konfederaci totiž veřejnoprávní orgány kontrolují všechny myslitelné aspekty lidské existence. Nejedná se jen o státní orgány, protože Švýcarsko je konfederace a nejrůznější regulace vzcházely tu z federální, tu z kantonální nebo také z komunální úrovně. Navíc některé věci nikdo formálně nezakázal, ale přesto se nesmí, protože se prostě nedělají. Jiné zase nebyly zakázány ani nevhodné, ale neslušné, třeba nedojíst jídlo, což v těch jejich hnusných předražených hospodách nebyl problém. Věci, které nejsou zakázané, nevhodné ani neslušné, jsou alespoň podezřelé. Třeba otevírat kapotu u auta, protože auta se přece opravují v servisech.
Vše bylo velmi striktně určeno. Nemá cenu uvádět příklady, protože by článek byl nekonečný. Nikdo přitom nevěděl, kdo to nařídil nebo zakázal a proč to udělal, protože celý systém byl velmi komplexní. Některé tyto zákazy byly dodržovány jen proto, že si lidé řekli, že sami sobě něco zakážou. V podstatě u kterékoli činnosti bylo nutné přemýšlet, zda náhodou nespadá do nějaké nepovolené kategorie. Některé zákazy lidé dodržovali, protože si mysleli, že je to zakázané, ale zákaz sám o sobě nebyl nikde k nalezení, prostě se jen tak tradoval. Ale pozor, pátraní po zdroji zákazu, ať již právním či mimoprávním, je samo o sobě neslušné, protože my Švýcaři jsme na své zákazy hrdí, takže o nich nepřipouštíme diskusi.
Škoda, že si také nezakázali požár.
Například roku 1955 si zakázali automobilové závody. Stalo se tak v reakci na tragédii v Le Mans téhož roku, při které zahynulo 80 lidí. Zákaz zrušili v roce 2007, tedy za 52 let. 52 let vydrželi ignorovat veškerý vývoj na straně organizace závodů, konstrukce vozidel nebo úrovně zabezpečení, to o něčem vypovídá. Nicméně, i po zrušení zákazu, automobilové závody se dál nepořádaly, protože se přesunuly z kategorie „zakázané“ do kategorie „nepovolené“ a později „nežádoucí“, nyní jsou nejspíš v kategorii „nevhodné“. Po zapojení AI jsem zjistil, že první okruhový závod ve Švýcarsku po zrušení zákazu proběhl v roce 2018, ale byla to formule E, takže jakoby nic. Těžko pak neocenit tu symboliku, když v dubnu loňského roku odmávl start Le Mans Švýcar Roger Federer. Zajímalo by mě, zda si to zhovadilci zakážou teď diskotéky. Asi ne, protože to je většinová záležitost a zákazem nelze utiskovat žádnou menšinovou skupinu, což je primární smysl těchto zákazů.
Je z toho vidět, jak uvažují. Když je někde nějaký problém, tak se nesnaží ho pochopit ani vyřešit, udělat nějaká opatření, aby se už nikdy nestal, protože si myslí, že všechno špatné lze vyřešit zákazem. Všichni dobře věděli, že Le Mans byl mizerně zorganizovaný závod, ale oni řekli ne, nebudeme se tím zabývat, nepoučíme se z toho a rovnou to zakážeme. Je to zlé a zlé věci tady nechceme.
Tohle celospolečenské zoufalství podtrhovalo arogantní, protivné a podezřívavé obyvatelstvo, se kterým se nedalo normálně komunikovat.
Během pár dnů jsme naznali, že jsme šlápli vedle, poděkovali jsme majitelce penzionu za její neexistující pohostinnost a její zemi opustili, abychom zbytek dovolené strávili v okolí Bodamského jezera v Zemi krále Miroslava, kde se tehdy ještě mnoho věcí smělo.
Bohužel si uvnitř těch všech zákazů a příkazů, kdy nesmíte chovat jen jedno morče, zapomněli zakázat stavět diskotéky z hořlavých materiálů a zapomněli zakázat si je zapalovat nad hlavou. .
Jak asi zpracuje něco tak děsivého, jako požár vysoce hořlavých hmot ve sklepním prostoru plném lidí, mozek náctiletého rekulína, který od narození žije v tom, že v jeho zemi je díky soustředěnému úsilí předchozích generací nejrůznějších byrokratů všechno zlé již zakázané?
Myslím, že to pro někoho takového musí být zcela neuchopitelné.
Pak se jim nesmíme divit, že na to neumějí reagovat a dělají to, co dělají.